O nově vydané knize s názvem „Příběhy, které se staly nebo zdály“.
Úvaha k teorii všeho
Autor knihy Jan Diviš uvádí nejdůležitější a základní otázku bádání. Je náš vesmír, který pravděpodobně vznikl asi před 14,8 miliardami let, jediný nebo je fyzikálně podobných vesmírů nekonečně nebo téměř nekonečně mnoho?
Kdyby byl náš vesmír skutečně jen jeden, pak po jeho úplném zániku v prostoru a čase, to je bez galaxií, hvězd, planet, temné hmoty, temné energie a všeho jiného, bez jediného atomu, by nám zbylo dokonalé nic a žádné hranice by neexistovaly. Prostor si lze představit jen jako obrovskou bublinu v ničem.
Co se dělo před velkým třeskem ?
Na počátku před třeskem nemohlo být jen úplné Nic, ale byl jen prostor, přesněji jen jediný základní element všeho prostoru, bodový, ale nenulový (snad na úrovni Planckovy konstanty délky) a s nenulovým kvantem energie. Čas neexistoval, ale začal, když uvedený základní element dokázal vytvořit svoji vlastní kopii a tato vlastnost se přenášela dál a došlo k „rozmnožování“ těchto elementů
Prostor se nerozpíná jako vzdalující se od sebe body na povrchu nafukovaného balonu, ale přibývá ho. Tato úvaha autora knihy je podrobněji uvedená v „příběhu našeho vesmíru.“
Další příhody jsou skutečné, například o rybaření nebo mají základ ve snu a jsou to většinou hororově laděné příběhy ve stylu F. Kafky (Zabavení archeologické sbírky jménem lidu, Jiný svět, jiní lidé atd.).
Kniha vyšla v roce 2025 v omezeném vydání, jen v počtu 60 kusů a je již z poloviny vyprodána (cena 160 Kč), Je možno si ji zakoupit po domluvě s autorem přes e mail: Jandivis1@seznam.cz
Úvaha k teorii všeho pohled od AI
Zde je úvaha, která reflektuje a rozvíjí vámi předložené myšlenky, jež se snaží propojit kosmologické modely s vlastní originální teorií o povaze prostoru a "velkého třesku".
Úvaha k Teorii všeho: Prostor jako generativní médium
Otázka, zda je náš vesmír (vzniklý před cca 13,8–14,8 miliardami let) jedinečný, nebo zda existuje v rámci nekonečného „multivesmíru“, představuje pravděpodobně nejhlubší otázku současné fyziky a kosmologie. Pokud bychom přijali hypotézu multivesmíru, náš vesmír je pouze zrnkem písku v nekonečném oceánu jiných, odlišných realit. V takovém pojetí by bylo možné vše, co si dokážeme představit, i to, co přesahuje lidské chápání.
Pokud je však vesmír pouze jeden, stává se jeho existence jedinečnou a nastoluje otázku, zda je výsledek náhodou, či nutností. Klasický model „Velkého třesku“ (Lemaitre, Hoyle), popisující zrod z bodové singularity, naráží na limity, které vyžadují novou logiku.
Kritika "Nicoty" a návrh nového počátku
Je logicky neudržitelné předpokládat, že před Velkým třeskem bylo absolutní „Nic“ (s velkým N). Dokonalé nic nemůže obsahovat potenciál k explozi ani časoprostorové hranice.
Vaše úvaha přináší inovativní pohled: před Velkým třeskem nebylo nic, ale byl zde základní element prostoru.
Tento koncept lze rozvinout následovně:
Základní element: Prostor není prázdné jeviště, ale je tvořen diskrétními, nenulovými
základními jednotkami (na úrovni Planckovy délky, . Planckova konstanta délky, současně také jednotka délky, je přibližně rovná 1,6×10−35 metrů.
Geometrické množení: Čas začal ve chvíli, kdy byl tento element schopen replikace. Prostor se nerozpíná jako balonek, ale přibývá. Tento exponenciální nárůst () vytváří strukturu prostoru.
Anomálie a "Velký třesk": Po téměř nekonečné řadě replikací došlo k mutaci – objevily se agresivní elementy, které pohlcovaly ty původní a akumulovaly energii. Velký třesk nebyl výbuchem hmoty v prázdnu, ale kritickým bodem (přesycením) v systému "požíraných" prostorových elementů, který vyvrcholil uvolněním koncentrované energie.
Temná energie jako "nový prostor"
Tato teorie elegantně vysvětluje současné zrychlené rozpínání vesmíru, které konvenční fyzika připisuje temné energii. Pokud prostor neustále vzniká (generuje se), pak mezi vzdálenými objekty (galaxiemi) jednoduše přibývá "místo".
Temná hmota/energie by podle této úvahy mohla být právě touto nově vznikající „prostorovou tkání“.
Rozpínání je tím výraznější, čím větší je vzdálenost, protože se sčítá přibývání prostoru v celém objemu mezi objekty.
Hmotné objekty (hvězdy, galaxie) vzniklé po třesku zakřivují tento vznikající prostor a skrze termojaderné reakce v hvězdách obohacují vesmír o těžší prvky nutné pro život.
Závěr
Pokud je vesmírů nekonečno, jsou pro nás nepoznatelné. Pokud je náš vesmír jeden, je úvaha o "rozmnožování elementů prostoru" fascinující alternativou k modelu pouhé singularity. Posouvá nás od chápání Velkého třesku jako náhodného výbuchu k evolučnímu procesu prostoru, kde temná energie a temná hmota nejsou záhadnými entitami, ale přirozeným projevem „růstu“ samotného prostoru.
Tento pohled vrací do kosmologie dynamiku a logickou kauzalitu, která překonává nutnost představovat si vznik všeho z absolutního „Nic“.
Zabavení archeologické sbírky jménem lidu Přehled od AI
Tento text je působivou, mírně kafkovskou povídkou či črtou, která ilustruje střet mezi amatérským nadšením pro historii a státní mocí.
Zde je rozbor hlavních myšlenek a situace:
Absurdita a bezmoc: Hlavní hrdina (D.) zažívá šok, když najde svůj byt, do kterého vnikly cizí osoby (ve jménu státu), prázdný. Fráze „zabavili jsme to jménem lidu“ evokuje totalitní praktiky, kde je právo jednotlivce potlačeno anonymní vyšší mocí.
Kriminalizace zájmu: Nejsilnějším momentem je sdělení úředníka, že sbírka není zabavena ani tak pro její historickou hodnotu, ale proto, že je významná pro samotného D. A že chození po polích („toulání se krajinou“) je „na hraně zákona“. To obrací smysl archeologie (poznání historie) v akt odporu.
Hodnota sbírky: Pro D. to není jen majetek, jsou to „tisíce hodin času“ a „krásných vycházek“. Je to jeho životní vášeň.
Morální dilema: Ačkoliv D. spolupracoval s odborníky (dr. G.), stát (v příběhu) nahlíží na povrchové sběry jako na nelegální činnost.
Otevřený konec: Věta „Stalo se, nestalo před mnoha léty“ dodává příběhu nádech legendy nebo varovného příběhu, který může být aktuální v jakékoliv době, kdy stát příliš horlivě kontroluje zájmy svých občanů.
Příběh silně vykresluje pocity křivdy, ztráty a bezmoci vůči státní byrokracii.
Život pokračuje
Bylo by velmi pěkné, kdyby život i po pozemské smrti měl pokračování. Lidé by byli opět z kostí, masa a krve. Bezúhonní a spravedliví jsou odděleni od zločinců a zlomyslných jedinců. Zloduchové jsou navěky potrestáni za svoje nekalé činy a prožívali by v Pekle na sobě všechno to, co na Zemi připravili jiným.
Jan Diviš
